Setkání v lese | Rubrika Zvířecí deníček – Krmiva u Toma

Ahoj dvounožci,

jmenuji se Rockie (a taky mi říkají Rokuška, Kaja, Karel a Myšáček) a patřím do party malých psích šlechticů. Můj život je doslova nabitý překvápky a nečekanými příhodami. Rozhodl jsem se, že vám dnes poštěkám o jednom neobvyklém setkání v lese.

Byl krásný podzimní den. Obloha zářila zlatým třpytem a vzduch voněl spadaným listím. Najednou panička povídá, pojďte miláčci, pojedeme pro vodičku!
Ke studánce? Jooo, tam vyrážím moc rád. A nejraději cestuji společně se svou jorkšíří spolubydlící, tetou Elinkou. Tak šup, hop do taštiček, a jedeme. Hlavně nás nezapomeňte pořádně zapásat!

Teď, když už ze mě vyrostl velký psí kluk (a dokonce jsem i táta), zvládám jízdu autem na jedničku – bez zvracení. Ellie mě naučila se nebát a těšit se z jízdy, protože na jejím konci nás vždy čeká nějaké krásné místo. Třeba rozkvetlá louka, rybníček posetý lekníny, zámecký park a nebo třeba zahrádka u nějakého psího kamaráda. Dnes jsme směřovali do našeho oblíbeného lesíčka s průzračně čistou studánkou. Tak ať už tam jsme, haf!

Při vystupování z auta se tak moc těším, až mám strach, že spadnu a nabiju si čumáček. Zároveň si ale nemohu pomoct a nadšeně řádím, dokud nevyskočím. Jéé, támhle zpívá ptáček! A támhle krásně voní kytička. Šup, musím ji rychle označkovat, než to udělá Elinka. Jsem nejrychlejší! Ta kytka je moje, Ellie! Hmm, a ještě se preventivně trochu napasu, travička dělá nám pejskům dobře na bříško.

Jak jsem si tak spokojeně tlapkal vedle Elinky, pánička a paničky, začalo mi tlačit v bříšku. Hupy hup, potřebuji si odskočit. Tamhle na okraji, to bude ono. Jsem přeci slušně vychovaný chlapec! Zasednu, stojím na předních tlapkách a tlačím. Zadní tlapičky plachtí ve vzduchu jako vždy.

„Rockie, pozor!“ volá maminka. Cože? Co se děje? Teď kakám. Teď rozhodně nehodlám přestat.

Za mnou se ozve… Tssssssssssssss! Dlouhý strakatý pás se ohnal přímo po mě! Za mým zadečkem! Uf, to mám štěstí, že minul.

„Zmije“! křičí páníček. Dlouhý strakatý provaz syčel a rozzuřeně mě sledoval. Očka se mu blýskala jako dva malé černé korálky. Rychle dokakám a pádím pryč. Uteč, kdo můžeš! Paničko, co to děláš? Ty si to divné stvoření ještě fotíš? Pojď od toho radši pryč, ať ti neublíží.

„Haf haf,“ štěká hrdinně Elinka. Je tak srdnatá… Jak já ji obdivuji a miluji.

Páníčku, ty taky? Co s tou zmijí máte, že ji musíte pořád fotit? Vypadá dost nebezpečně. Štěkám, ať jdeme všichni pryč, a nikdo mě neposlouchá. Ten provázek je pěkně naštvaný. Leží na místě a jenom syčí. Zvednul i hrozivě hlavičku. A říká: „Jděte pryč, jděte pryč, jděte pryč, ssseknu, ssseknu …“
Tohle jsem opravdu nečekal (a ani necítil). Můj extrémně vyvinutý čich psovité šelmy selhal. Naši dvounozí páníčci tu zlou hadici ještě několik minut sledovali, dokud se panička nerozhodla darovat zmiji vyhlídkový let.

Našla naprosto perfektní klacík s rozdvojeným koncem, který používají lovci na odchyt jedovatých hadů. Panička je dobrá. Nebála se. Podebrala hadičku… ono to bylo vlastně takové hadí mláďátko. Než se stačilo rozkoukat, frčelo vzduchem daleko od nás. Do bezpečí lesního podrostu.

Haf! To byla akce! Ten mrňavý špagát se pak odplazil do klídku a určitě už spinká v pelíšku. Věřím, že by mu hadí maminka pěkně vyhubovala, co tam v tom říjnovém listí dělal. A ještě mi chtěl kousnout do prdelky!

Ňaf!

Redaktor Rockie